Jak spolu koně žijí ve výběhu

Občas vídáme a častěji spíše slýcháme, že někteří koně jsou ve stádě nebezpeční vůči sobě. Koně se vracejí se škrábanci, kopanci a hlavně nejčastěji kousanci. Ano koně mají mezi sebou konflikty, kterými si mezi sebou vyjasňují svou hierarchii a to nejčastěji mimikou uší a obličeje. Až poté dochází k samotnému konfliktu, kterému se však koně snaží spíše vyhnout, neboť ten pro ně v přírodě mohl být často smrtící.

To co koně využívají nejčastěji, jsou pro nás skoro neviditelné signály či signály, kterých si nevšímáme, pokud nejsme v těsné blízkosti koní. Obyčejné dupnutí či stažení uší k hlavě je výraz, kterému každý z nás přisoudí jiný význam. Někteří si toho nevšímají. Jiní si zas myslí, že kůň je naštvaný či až agresivní. To čeho si nejčastěji všímáme je, když již samotní koně po sobě zaútočí či si dominantní kůň utvrzuje své postavení kopáním a kousáním, když se jiný jedinec, který je v hierarchii pod ním, dostane do jeho osobního prostoru. Rozeberme si chování po částech. Proč a jak vzniká a z jakého důvodu.

KOPÁNÍ je mezi koňmi zcela přirozené a neděje se až tak často jak se nám může zdát. Koně častěji používají pouze vyhrožování (stejně jako někteří z nás). Nejčastěji se mi sami setkáme s tím, že kůň pouze zvedá nohu a následně dupne na zem. Tím se kůň snaží dávat najevo, že pokud ho dále bude jiný kůň obtěžovat a neustoupí, dostane ránu. Každý kůň na tuto výhrůžku odpoví jinak, neboť jsou každý živá bytost a mají rozdílné názory. Někteří, hlavně slabší jedinci ustoupí, silnější či na přibližně stejné příčce ve stádě zas dají koni najevo, že on má ustoupit. Pokud kůň neustoupí, mohou po sobě začít i kopat zadky o silnější místo ve stádu. Mezi koňmi mohou být boje o různé pozice, někdy i o tu vedoucí, kdy se vedoucího koně, snaží jiný sesadit z tzv. postu vůdce. U koně na fotografii nevíme, zda se ohání po mouše, což může být, ale je také možné že dává někomu najevo, že se mu něco nelíbí.

VZPÍNÁNÍ je často přikládáno koním, kteří se nás snaží zastrašit či se nás zbavit, a to nejčastěji ze svého hřbetu a tím pádem špatné. Když se však podíváme do historie koní či do výběhu, můžeme vzpínání také vidět avšak v menší míře. Vzpínání může mít různé důvody. Někteří koně, nejčastěji však hříbata, si tím mohou hrát a tvz. trénovat. U hřebců ve volné přírodě se jedná o boj o klisny s hříbaty. Hřebec se buď může snažit přebrat druhému celé stádo či určité klisny, které si vyhlídl. Tyto konflikty nejsou příliš časté a jejich následky mohou býti pro jednoho z účastníků až smrtící. Na přiložené fotografii nevíme, zda se jedná o dva hřebce. Pokud bychom však považovali tyto koně za hřebce, dá se říci, že tito dva spolu bojují o post vůbec.

KOUSÁNÍ koní mezi sebou má několik různých důvodů a to jak dobré i špatné. Ty špatné neboli agresivní je kousání do různých částí těla z důvodu ukázky síly. Nejčastěji se koně kousají tzv. do zadku. Častá odpověď koně je následné kopnutí druhého jedince. Koně se také zakusují sami sobě do krku, aby druhému jedinci dali najevo, že jsou silnější. Odpovědí druhého jedince je v tomto případě také zakousnutí se. Zde jde poté o to, kdo bude silnější. Koně také na druhé klopí uši, aby jim dali najevo, že se jim nelíbí, že kůň je u něj moc blízko či si tím umocňují své dominantní postavení.

Zamysleme se nad tím, proč vše víše popsané koně dělají a jaké to má pro ně samé důsledky. Koně žili celá staletí od dob začátku svého evolučního vývoje ve stádě, aby se chránili před predátory. Koně jsou býložravci a tím pádem bývali také potravou masožravých predátorů, kteří jsou v potravním řetězci nad nimi. To je důvod jeho žití ve stádě. Pokud je vás více, snadněji se ubráníte, a také se lépe ochrání tím, že když jeden kůň leží a jiný stojí a hlídá. To je důvod proč by se koně měli chovat spolu a ne po jednom.

Člověk však často zasahuje do chování koní ve stádě a tím může porušovat vzájemné vztahy a narušovat celou hierarchii a chod stáda. To děláme velmi často oddělováním určitých jedinců od zbytku stáda či krmením pouze určitých jedinců ve stádě. Koně se poté mohou kousat a kopat jen z důvodu že některý dostal něco dobrého a jiný ne.

Nerozluční přátelé nebo nerozlučný pár. Často toto slýcháme například ve spojitosti s velkými papoušky a jinými zvířaty. To co však člověka až tak často nenapadne, jsou tato dvě slova u koní při stěhování koní mezi boxy či stájemi. Mezi některými koňmi se však může, vyvinou toto přátelství a koně po ztrátě svého dobrého kamaráda trpí a jsou smutní. Často si toho ani nevšimneme, neboť kůň nám to nemůže říci. V této věci musíme býti všímaví stejně jako v ostatních věcech. Koně jsou Naprosto unikátní stvoření, a dokáží zatajit bolesti, neboť v přírodě by nepřežili při ukázce slabosti.

Podívejte se pořádně na svého koně. Má jiskru v oku? Vypadá šťastně? Zamyslete se a pořádně. I vy sami můžete bolest tajit stejně jako kůň. A nezhubl náhodou v poslední době nebo nežere nějak méně, ač má zuby v pořádku? To je jen minimum příznaků, které kůň může vykazovat.

Další věc velmi rozdílná oproti přírodě jsou rodinné sociální vazby. V divočině se stáda koní vzájemně potkávají. Hřebci mají někdy mezi sebou konflikty, přebírají místo po poraženém hřebci v jeho stádu. To co je, však úplně nejdůležitější je rozmanitost genů. Žádné hříbě nezůstává celí život s matkou. Po dosažení určitého věku jsou mladé klisny "puštěny" hřebcem ze stáda aby mohli do jiného a tím se genetika udržela a nedošlo k příbuzenské plemenitbě. Mladí hřebci jsou vyhnáni a musí si sehnat své klisny, či se spojí s jinými do "mládežnických" skupin. Koně jsou stádová zvířata a kořistí. Jak se říká více očí víc vidí a to je důvod proč DIVOCÍ koně nemají rádi samotu. My se však občas potkáme s koňmi, kteří mají raději samotu a lidi než ostatní koně. Zde se dle mého názoru jedná o něco, jako defekt psychiky kdy kůň vyhledává společnost "predátora". Pro koně jsme vlastně predátoři, neboť máme oči u sebe a koukáme před sebe. Koně jsou zas kořistí. Kořistí jsou nejvíce býložravci, zvířata, která se pasou a žijí ve skupinách kvůli vlastnímu bezpečí. Tyto skupiny se mohou sdružovat do velkých skupin, jako jsou v divočině pakoně, zebry atd. To se však u koní moc nestává, neboť nemigrují a zimní a letní pastviny. Koně si v divočině drží spíše v jedné oblasti, kterou však mají plně zmapovanou. Mají zde vyšlapané cesty a také místa k odpočinku, pití a pastvu. Při odpočinku jsou koně nejzranitelnější neboť se v leže nemohou bránit. Proto také vidíme koně, kteří leží a zároveň i koně, kteří stojí a HLÍDAJÍ. Kůň ležící na zemi je odkázán na koně hlídajícího, že ho včas varuje před nebezpečím, aby se stihl zvednout. Proto také koně často vstávají a mi je ležet nevidíme a myslíme se, že neleží. Každý kůň si však lehne, avšak některý si lehne pouze v boxe, kde se cítí v bezpečí, samozřejmě pokud je v boxovém režimu, který je nejčastěji 12/12 (to znamená 12hodin v boxu a 12 na pastvině, což pro koně není vhodné neboť kůň má od přírody jak zažívání tak pohyboví mechanismus přizpůsobeny na 24 hodinoví pohyb, ale o tom více zase jindy). Pokud je kůň pouze na pastvině v takzvaném režimu 24/7, tak tím se alespoň malinko přibližujeme žití v přírodě a to tomu že kůň se může po celých 24 hodin pohybovat, jak on sám chce. Ať se však snažíme, jak chceme tak koni nikdy nenahradíme jeho původní podmínky před domestikací. Divocí koně mají o dosti větší prostory pro pohyb než naši koně a hlavně nejsou celoročně krmeni stejnou potravou a lidé jim v podstatě nediktují, co mají jíst. V divočině si koně potravu musí hledat a to je vlastně nejdůležitějším aspektem jejich života. Domestikovaní koně mají potravu doslova pod nosem a celoročně stejně výživnou. Divocí koně mají každé roční období jiné výživové složení potravy.